Mild hybrid, plný hybrid, plug-in — v čem je rozdíl

Každý hybrid má spalovací motor, elektrický stroj a zásobník energie. A každý využívá stejnou základní myšlenku: brzdná energie, která by se jinak ztratila jako teplo v kotoučích, se elektrickým strojem vrací do zásobníku a později se znovu využije k jízdě. To je jediné místo, kde hybridy skutečně energii získávají — všechno ostatní je přesun.

Druhá společná výhoda je provozní bod. Spalovací motor pracuje efektivně jen v úzké oblasti otáček a zátěže; v městském provozu se v ní nachází jen zřídka. Elektrický stroj může motor do této oblasti dostat tím, že převezme špičky zátěže nebo odvede přebytek. Proto hybridy nejvíc šetří ve městě a nejméně na dálnici.

Liší se velikostí elektrického stroje, množstvím energie v zásobníku a tím, zda se dá nabíjet zvenku. Na tom visí všechno ostatní.

Mild hybrid nahrazuje alternátor a startér jediným elektrickým strojem, většinou na samostatné 48voltové palubní síti s malou baterií. Sedí na řemenovém pohonu nebo mezi motorem a převodovkou. Rozhodující je, co neumí: mild hybrid nejezdí elektricky. Nemá na to ani výkon, ani uloženou energii.

Umí tři věci. Rekuperuje při brzdění a zpomalování, podporuje motor krátkým impulsem při rozjezdu a zrychlování a umožňuje plachtění: při konstantní jízdě bez požadavku na zátěž se motor vypne, zatímco napájení palubní sítě běží dál. Následný start je tak rychlý a tichý, že ho řidič sotva zaznamená.

Úspora je skutečná, ale malá — v nízkých jednotkách procent spotřeby, nejspíš ve městě a na silnicích mimo město. Zato je vícenáklad malý, hmotnost téměř nevzroste a není tu žádný zásobník, který by mohl draze stárnout. Jako ojetý vůz je mild hybrid technicky téměř stejně nekomplikovaný jako čistě spalovací auto.

Plný hybrid má výrazně větší elektrický stroj — často dva — a zásobník v řádu jedné až dvou kilowatthodin. Díky tomu může krátké úseky ujet čistě elektricky: rozjet se, plížit se v koloně, projet zónou 30. Nabíjí se výhradně z brzdné energie a ze spalovacího motoru; zástrčku nemá.

Rozšířená konstrukce odděluje otáčky a točivý moment od kol planetovou převodovkou, takže spalovací motor může běžet ve svém nejvýhodnějším pásmu nezávisle na rychlosti jízdy. To zároveň vysvětluje charakteristický zvuk při akceleraci: otáčky motoru sledují požadavek na výkon, ne rychlost.

Zisk ve městě je značný, protože se tam neustále brzdí a rozjíždí. Na dálnici se zmenší téměř na nic: při konstantní jízdě se nebrzdí, není tedy co rekuperovat, a přídavná hmotnost se musí vozit s sebou. Kdo jezdí převážně po dálnici, kupuje s plným hybridem hlavně komfort a klidný chod, ne spotřebu.

Plug-in hybrid má stejnou stavbu jako plný hybrid, ale zásobník desetkrát nebo vícekrát větší a zásuvku, kterou se nabíjí zvenku. Díky tomu ujede znatelnou vzdálenost čistě elektricky — dost pro většinu každodenních cest — a pro vše další má na palubě plnohodnotný spalovací motor.

Na papíře je to nejlepší ze všech světů. V praxi všechno závisí na jedné podmínce: musí se nabíjet. Plug-in, který nikdy nevisí na kabelu, je spalovací vůz, který vozí několik set kilogramů baterie a elektrického stroje — a podle toho spotřebuje víc než stejný model bez hybridního pohonu. Není to okrajový případ; je to nejčastější vzorec u vozů, které jezdily jako firemní.

Z toho plyne jediné rozumné pravidlo koupě u této konstrukce: plug-in se vyplatí, když nabíjíte doma nebo v práci a vaše denní cesty se převážně vejdou do elektrického dojezdu. Chybí-li jedna z těchto podmínek, je poctivější volbou plný hybrid a důslednější čistě elektrický vůz.

Samotná konstrukce nic neříká; teprve jízdní profil z toho dělá výpočet. Většinu případů pokrývají čtyři profily:

Důležitá je přitom upřímnost k sobě samému. Míní se profil posledních dvanácti měsíců, ne ten, který si člověk představuje na příští — dovolená, která se koná dvakrát ročně, výpočet neposune.

Každý hybrid nese dva pohony. U mild hybridu to sotva znamená hmotnost, u plného hybridu znatelně, u plug-inu výrazně. Větší hmotnost znamená víc energie na zrychlení, větší valivý odpor, větší opotřebení pneumatik a brzd a v mnoha případech nižší užitečné zatížení. U kombi, které jede plně naložené na dovolenou, je užitečné zatížení číslo, které si člověk předem přečte.

Složitost je druhý výpočet. Dva pohony znamenají dva chladicí okruhy, výkonovou elektroniku, vysokonapěťovou palubní síť a řízení, které obojí koordinuje. Odpadá zato startér a alternátor a brzdy vydrží déle, protože velká část zpomalování probíhá elektricky — což ovšem vede k tomu, že kotouče spíš rezaví, než se opotřebovávají. Při zkušební jízdě proto patří k věci i ráznější brzdění.

U mild hybridu je 48voltová baterie malá a ve vztahu k hodnotě vozu levná na výměnu. U plného hybridu je zásobník větší, ale stále přehledný, a provozní strategie ho drží v úzkém nabíjecím okně, což ho šetří. U plug-inu je zásobník nejdražší jednotlivou položkou vozu a jeho stav se má zkontrolovat stejně jako u elektromobilu.

Dvě otázky pro předchozího majitele plug-inu řeknou víc než jakýkoli údaj z prospektu: Jak často se nabíjelo a kde? Vůz, který každý večer visel na vlastním wallboxu, má jiný průběh spotřeby než vůz, jehož nabíjecí kabel leží dosud v původním balení v kufru. Nabíjecí kabel sám je přitom použitelnou nápovědou.

A upozornění, které často chybí: i plné hybridy a plug-in hybridy mívají zpravidla vlastní, delší záruku na vysokonapěťový zásobník, která závisí na čase a najetých kilometrech a při změně držitele obvykle běží dál. Jak dlouho ještě poběží, patří do vyjednávání o ceně.

Než se rozhodnete pro konstrukci, zapisujte si týden své jízdy: délku, prostředí, rychlost. Poté je volba hotová za deset minut, protože výpočet vyjde téměř sám — víc města mluví pro plný hybrid, zásuvka na parkovacím místě plus krátké každodenní cesty pro plug-in, vysoký podíl dálnice proti oběma.

A pokud odpověď zní, že skoro všechny cesty jsou krátké a možnost nabíjení existuje, pak důsledným pokračováním tohoto výpočtu není hybrid, ale elektromobil. Hybrid je správná volba pro ty, kterým chybí právě jedna z obou podmínek.