Wallbox doma: co přináší a co vyžaduje

Wallbox nenabíjí. Nabíječka je ve voze — palubní nabíječka, která střídavý proud usměrňuje a předává do baterie. Wallbox dodává tento střídavý proud, hlídá spojení a prostřednictvím tenkého řídicího vodiče sděluje vozu, kolik proudu smí odebírat. Víc to není, a právě proto je limitem jen málokdy přístroj na zdi.

Jaký výkon dorazí, plyne z napětí krát proud krát počet fází. Domácí zásuvka vede jednu fázi o 230 voltech a je trvale zatížitelná zhruba deseti ampéry — to jsou dobré dva kilowatty. Třífázová přípojka se 400 volty a 16 ampéry na fázi dává jedenáct kilowattů, s 32 ampéry dvaadvacet. Mezi zásuvkou a třífázovým wallboxem je tedy zhruba pětinásobný až desetinásobný rozdíl.

Druhý rozdíl je trvalé zatížení. Domácí zásuvka je stavěná na krátké špičky, ne na deset hodin blízko jmenovitého zatížení. Wallbox je přesně pro to určen: měří teplotu na svých kontaktech a proud sníží dřív, než se někde cokoli zahřeje.

První otázka nezní, jak silný smí wallbox být, ale jak silně dokáže vůz nabíjet. Palubní nabíječka je součást s pevným výkonem. Mnoho vozů přijímá třífázově jedenáct kilowattů, některé jen jednofázově, jednotlivé až dvaadvacet. Wallbox o dvaadvaceti kilowattech u vozu, který nabíjí jednofázově, nabíjí jednofázově — peníze za větší box jsou pak vydané, aniž by se cokoli změnilo.

Jednofázové nabíjení má druhý háček: nesymetrické zatížení. Pokud proud odebírá jen jedna ze tří fází, zatěžuje to místní síť nerovnoměrně. Provozovatelé sítě proto přípustné trvalé jednofázové zatížení omezují. Jaká hodnota platí, stojí v technických podmínkách připojení provozovatele sítě, ne v prospektu wallboxu.

V praxi to znamená: Kdo nabíjí třífázově, má středně velkou baterii přes noc plnou, aniž by nad tím přemýšlel. Kdo nabíjí jednofázově, počítá — kapacita dělená nabíjecím výkonem dává počet hodin, plus zhruba desetina na ztráty v nabíječce a vedení. Pro dojíždění často stačí i to, pro velkou baterii od deseti procent do plna už přes noc ne.

Mezi rozvaděčem a parkovacím místem vede kabel a jeho průřez určuje, co je možné. Jedenáct kilowattů vyžaduje pětižilové přívodní vedení s vlastním jištěním; na delších vzdálenostech se musí průřez zvětšit, jinak by cestou klesalo příliš velké napětí. U domu s garáží na druhém konci pozemku není nejdražší položkou wallbox, ale výkop.

Druhou hranicí je celkový příkon domu. Sporák, bojler, tepelné čerpadlo a wallbox nemohou všechny najednou jet na doraz. Řešením je řízení zátěže: měří proud na domovní přípojce a wallbox ztlumí, jakmile ostatní spotřebiče přitvrdí. Stojí navíc a v mnoha případech ušetří posílení přípojky, které je mnohonásobně dražší.

Kdo si nechává zpracovat nabídku, ušetří čas, když rovnou dodá tyto údaje:

Každé nabíjecí zařízení potřebuje proudový chránič. Rozdíl oproti zbytku domovní instalace spočívá v druhu poruchy: Vůz se stejnosměrným meziobvodem může při poruše vytvořit hladký stejnosměrný chybový proud. Běžný chránič typu A ho nepozná — a může se jím dokonce stát necitlivým vůči poruchám, které jinak vidí.

K wallboxu proto patří buď chránič typu B, nebo typ A spolu s detekcí stejnosměrného chybového proudu, která reaguje v řádu miliampérů. Mnoho wallboxů tuto detekci už obsahuje; pak stačí vně typ A. Není to detail pro prospekt, ale bod, v němž je instalace převzata, nebo právě ne.

K tomu přistupuje vlastní jistič pro každé nabíjecí zařízení a kontrola ochranného vodiče. Kdo wallbox sám připojí na stávající vedení sporáku, jednou ušetří a v případě škody přijde o pojistné krytí. Převzetí instalace instalatérem zapsaným v seznamu je doklad, že zařízení odpovídá stavu techniky.

Nabíjecí zařízení podléhá vůči provozovateli sítě ohlašovací povinnosti a nad určitým výkonem i povinnosti souhlasu. Kde leží tento práh a jaký formulář platí, určuje místní provozovatel sítě; je to také místo, které hlášení přijímá. Zpravidla to zařizuje provádějící instalatér, protože musí být zapsán v seznamu instalatérů.

Vyřízení trvá týdny, ne dny — je to řádová představa, nikoli příslib. Kdo wallbox objedná až na termín dodání vozu, nabíjí první týdny ze zásuvky. Objednejte ji, jakmile je podepsána kupní smlouva, ne když vůz stojí před dveřmi.

Dotační programy existují podle státu, kantonu, obce a částečně u samotného provozovatele sítě. Často se mění a mnohé vyžadují podání žádosti před zahájením instalace — dodatečná žádost je zamítnuta, ať je jakkoli oprávněná. Proto tu není částka, ale pořadí: nejdřív zjistit, zda program existuje, pak požádat, pak stavět.

V bytovém domě je wallbox zřídka technický problém a téměř vždy organizační. Nájemníci a vlastníci bytů mají v několika evropských právních řádech nárok na to, aby si na vlastní náklady mohli zřídit nabíjecí zařízení. Jak daleko tento nárok sahá a jaké lhůty platí, se liší; rozhodující je právo v místě nemovitosti a informace poskytne příslušná poradna pro nájemníky nebo vlastníky.

Technicky stojí za pohled základní instalace. Dostatečně dimenzované stoupací vedení s řízením zátěže pro všechna parkovací místa je jednou drahé a pak levné pro každou další přípojku. Kdo si jako první nechá položit samostatné vedení, může případně zabrat přípojný výkon, který později všem chybí — a sousedé za to zaplatí.

Třetí otázkou je vyúčtování. Vlastní cejchovaný elektroměr pro každé parkovací místo čistě odděluje nabíjecí proud od proudu pro společné prostory a zbytečné pozdější diskuse odpadají. Bez něj platí společenství a to vydrží přesně do doby, než přijde druhý vůz.

Finanční výhodu tu nelze uvést jako částku, protože se ceny elektřiny liší podle země, dodavatele a tarifu a neustále se mění. Struktura je ale všude stejná: Doma platíte cenu za kilowatthodinu svého domácího tarifu a nic jiného. Na cestách platíte cenu za kilowatthodinu provozovatele nabíjení, podle tarifu poplatek za relaci nebo za čas a u cizího nabíjecího stojanu navíc roamingový příplatek. Dosaďte svůj vlastní tarif a výpočet bude platit pro vás.

Druhým přínosem je čas a bývá podceňován. Vůz, který v noci stejně stojí, nabíjí v době, kdy u něj nikdo nečeká. Cesta ke stojanu, čekání, hledání volného místa — to všechno odpadá, a to každý den v roce.

Třetí přínos se týká baterie. Nabíjení jedenácti kilowatty znamená nízkou hodnotu C-rate, málo odpadního tepla a rovnoměrný tok proudu. Kdo nabíjí doma, může navíc nechávat limit nabití na osmdesáti procentech a naplno nabíjet jen před dlouhými cestami. To je nejšetrnější zacházení, jaké je v běžném provozu možné — a při dalším prodeji za pár let je patrné na zbývající kapacitě.

Pořadí je důležitější, než vypadá. Kdo nejdřív koupí a pak se ptá, kde se bude nabíjet, už vyloučil tu nejdražší ze všech odpovědí. Stačí pět otázek:

Žádná z těchto otázek nevyžaduje odborníka a všech pět lze zodpovědět za jeden večer. Kdo je nechá otevřené, nerozhodne se proto jinak — rozhodne se jen později, a to už vůz stojí před dveřmi.