Zděděné auto: ponechat, přepsat nebo prodat

V Německu a ve Švýcarsku přechází majetek smrtí sám od sebe na dědice, aniž by kdokoli cokoli podepisoval. Je-li dědiců více, patří jim auto společně, jako dědické společenství (Erbengemeinschaft): nikoli každému podíl na voze, ale všem společně celek. Prodat, darovat nebo převést na jednoho z nich ho proto zásadně mohou jen společně.

V Rakousku je to jinak: majetek přechází na dědice teprve s předáním pozůstalosti (Einantwortung) na konci řízení o pozůstalosti. Do té doby patří pozůstalosti. Kdo podal dědické prohlášení (Erbantrittserklärung), může si u notáře, který řízení vede jako soudní komisař, nechat vystavit úřední potvrzení (Amtsbestätigung), jež potvrzuje jeho oprávnění zastupovat. Jiné země mají vlastní pravidla; rozhodné je zpravidla dědické právo státu, v němž zemřelý naposledy žil.

Je-li určen vykonavatel závěti (Testamentsvollstrecker), ve Švýcarsku Willensvollstrecker, může s vozem nakládat sám, pokud sahá jeho pověření. To mnohé zjednodušuje a pro kupujícího to znamená: ne každý dědic smí prodávat a ne každý, kdo smí prodávat, je dědic.

Jedno varování patří na začátek, protože se později nedá napravit: kdo ještě nerozhodl, zda dědictví přijme, neměl by auto ani prodávat, ani pro sebe používat. Taková jednání mohou být posouzena jako přijetí dědictví a vzít možnost přezadlužené dědictví odmítnout. Lhůty pro odmítnutí jsou krátké a podle země různé; sdělí je pozůstalostní soud nebo příslušný úřad.

Pojištění smrtí držitele nebo držitelky nekončí; smlouva zprvu běží dál a pojistné jde k tíži pozůstalosti. Úmrtí přesto pojišťovně nahlaste brzy, spolu s otázkou, kdo smí s vozem do vyjasnění jezdit. Mnoho pojistek je nastaveno na určitý okruh řidičů a kdo v něm není, jezdí možná v rozporu s podmínkami smlouvy — což v případě škody stojí peníze.

Vůz zůstává zpočátku registrován na zemřelého. Úřady vyžadují, aby se změna držitele oznámila, jakmile vůz přejde do jiných rukou; pro mezidobí je nejčistším řešením odstavení. Nebude-li se auto delší dobu používat, ušetří dočasné vyřazení z provozu daň a pojištění: v Německu vyřazení z provozu (Außerbetriebsetzung) u registračního úřadu, ve Švýcarsku uložení kontrolních značek (Kontrollschilder) u silničního dopravního úřadu (Strassenverkehrsamt), v Rakousku odhlášení. Poté už vůz nesmí stát ani jezdit na veřejných komunikacích; je nutné mít místo na soukromém pozemku.

Před vyřazením z provozu patří z auta odstranit to, co už později nikdo nenajde: doklady v přihrádce, servisní knížku, druhý klíč, parkovací karty, ovladač garážových vrat. Bylo-li vozidlo propojeno s účtem u výrobce, lze propojení většinou zrušit přes jeho zákaznický servis, s úmrtním listem a dokladem o dědictví.

Kdo jedná jako dědic, musí umět doložit, že k tomu má oprávnění. Registrační úřad, pojišťovna, banka i kupující se ptají na totéž: kdo zemřel, kdo dědí a kdo jedná za koho? První otázku zodpoví úmrtní list, doklady k vozu ukazují, o jaké vozidlo jde, a pro ty dvě další existují podle země různé dokumenty.

Který dokument v konkrétním případě přijme, sdělí každý úřad sám; zeptejte se předem, ať nestojíte u přepážky se špatným papírem. A počítejte s tím, že doklad o dědictví chvíli trvá. Kdo prodej plánuje brzy, žádá o něj brzy.

Má-li dědic auto ponechat, musí s tím souhlasit ostatní a hodnota vozu se při dělení dědictví zpravidla započítává. To je okamžik, kdy srozumitelná hodnota předchází sporu: tržní hodnota z porovnatelných inzerátů — stejný model, podobný ročník, podobný nájezd, nabídkové ceny se srážkou za prostor pro vyjednávání — nebo u hodnotného vozu odhad znalce. Hodnota „od oka“ je typickým důvodem, proč dohoda později znovu praskne.

Přepis se provádí na registračním úřadě, resp. u silničního dopravního úřadu, jako při koupi: doklady k vozu, doklad o dědictví, souhlas spoludědiců, průkaz totožnosti a potvrzení o pojištění nového držitele, které dnes většinou chodí úřadu elektronicky. Zda je předtím nutná technická prohlídka, závisí na datu poslední prohlídky a na pravidlech země nebo kantonu; úřad vám to řekne dřív, než si objednáte termín.

Pojištění se převede na nového držitele nebo uzavře znovu, podle jeho vlastních parametrů. Zda lze bonus za bezškodní průběh zemřelého převést, rozhodne pojišťovna podle svých podmínek; některé to u blízkých příbuzných, kteří prokazatelně s vozem jezdili, dovolují. Ta otázka stojí jeden telefonát. A vůz, který měsíce stál, potřebuje před první delší jízdou pohled na baterii, pneumatiky, brzdy a provozní kapaliny.

Je-li vozidlo registrováno v zahraničí, přibývá druhý právní řád: přepsat nebo odhlásit je nutné tam, s doklady, které tamní úřad uznává, a dovoz do vlastní země se řídí obvyklými pravidly. Pro zděděné věci znají některé celní správy úlevy; zda platí pro vozidlo a za jakých podmínek, sdělí celní správa cílové země, ve Švýcarsku Spolkový úřad pro celnictví a bezpečnost hranic (BAZG).

Prodává se jménem všech dědiců a tak to musí stát i ve smlouvě: všichni jako prodávající, nebo jedna osoba jako prodávající s písemnou plnou mocí ostatních, která je přílohou smlouvy. Kupující, který chce vůz přepsat, potřebuje tento řetězec bez mezer. Chybí-li článek, uvízne na úřadě a opomenutý spoludědic může prodej zpochybnit.

Předem si ujasněte, kdo bude vést prohlídky, jaká cena je dolní hranicí a na jaký účet půjde kupní cena. Nejčistší je účet pozůstalosti nebo takový, který všichni dědicové písemně určili. Hotovost jednomu z dědiců je varianta, která mezi dědici nejsnáze vzbudí nedůvěru.

V inzerátu i ve smlouvě platí pravidlo, které se dědiců týká zvlášť: pište jen to, co víte nebo co můžete doložit. Zda je vůz nehavarovaný, zda byl vyměněn rozvodový řemen, jak pravidelně byl v servisu — to po úmrtí často už nikdo přesně neví a ujištění z neznalosti přesto zavazuje. Lepší je „podle servisní knížky“ nebo „podle faktury ze dne …“ a tam, kde nic nedokládá, výslovné upozornění, že prodávající znají historii jen z dostupných podkladů.

Na Carvexia odpovídá prodávající v inzerátu na pevně dané otázky k vozu, například k poslednímu servisu s dokladem, ke známým vadám nebo k tomu, zda je otevřené financování. U každé z těchto otázek je „Nevím“ předvídanou odpovědí — pro dědice často tou poctivou a pro kupující jasnější informací než věta, která slibuje víc, než může kdo vědět. Kupující vidí odpovědi jako údaje prodejce, nekontrolované.

Dluhy patří do pozůstalosti stejně jako majetek. Autoúvěr, který v době úmrtí ještě běží, proto přechází na dědice a banka si ponechává své zajištění k vozu — v Německu zpravidla německé osvědčení o registraci část II (Zulassungsbescheinigung Teil II, obdoba velkého technického průkazu), ve Švýcarsku případně zapsanou výhradu vlastnictví. Nejdřív ověřte, zda k úvěru nebylo sjednáno pojištění zbytkového dluhu; může při úmrtí uhradit otevřenou částku celou nebo zčásti. Odpověď je v úvěrové smlouvě nebo ji sdělí banka.

Má-li se vůz prodat, platí stejné pořadí jako u každého financovaného auta: u banky si písemně vyžádat částku k doplacení; kupující zaplatí tuto částku přímo bance a zbytek dědicům; banka uvolní doklad nebo svůj souhlas; teprve poté se předá vůz a doklady. To, že je financování otevřené, patří do inzerátu od samého začátku.

Vůz pořízený na leasing do pozůstalosti nepatří, patří leasingové společnosti; do pozůstalosti patří smlouva. Dědicové ho prodat nemohou. Mnohé leasingové podmínky úmrtí výslovně upravují, například právem na předčasné ukončení, a někteří leasingoví poskytovatelé nechají dědice do smlouvy vstoupit, pokud projde jejich prověrkou. Jaké cesty existují — vrácení, vyplacení, převzetí —, sdělí leasingová společnost. Zeptejte se jí brzy, protože splátky a pojištění běží dál, dokud se řešení nenajde.