Kupní smlouva přes hranici: jazyk, právo, měna

Obsahově zůstává kupní smlouva na vozidlo stejná, ať kupující a prodávající bydlí ve stejném městě, nebo ve dvou zemích: strany, číslo podvozku (VIN), stav tachometru, ujištění, známé vady, cena, předání. Co z toho a jak do smlouvy patří, najdete v článku o kupní smlouvě. Hranice nepřidává žádný nový obsah, ale činí nejasnými čtyři věci, které se v tuzemsku řeší mlčky: v jakém jazyce smlouva platí, jakým právem se řídí, v jaké měně se platí a kde a kdy vozidlo mění majitele.

Na každou z těchto otázek existuje zákonná odpověď, i když nic není dohodnuto. Je ale uložena v pravidlech mezinárodního práva soukromého, která téměř nikdo nezná, a nedopadá vždy tak, jak obě strany mlčky předpokládaly. Proto patří odpovědi výslovně do smlouvy. Stojí to čtyři věty a najdete je na konci tohoto článku.

Tento článek popisuje mechanismus obecně a nenahrazuje právní poradenství. U vozidla vyšší cenové kategorie se vyplatí krátká konzultace s právníkem, s automotoklubem nebo se spotřebitelskou poradnou ve vaší zemi. Carvexia není účastníkem žádné kupní smlouvy; vzniká mezi vámi a prodávajícím.

Smlouva, kterou jedna strana nedokáže přečíst, je v každém pozdějším sporu nejslabším místem. Obvyklým řešením je dvojjazyčná verze ve dvou sloupcích, věta po větě vedle sebe: vlevo jazyk prodávajícího, vpravo jazyk kupujícího. Ovládají-li oba dobře třetí jazyk, například angličtinu, lze použít i jedinou verzi v tomto jazyce — ale jen tehdy, když ji oba opravdu dokážou číst a nejen zdvořile pokyvují hlavou.

Dvě verze si mohou odporovat, aniž by to kdokoli zamýšlel. Výraz jako „bez nehody“ nebo „koupeno, jak stojí a leží“ má v každém jazyce jiný přídech a v každém právním řádu jiný dosah. Proto do smlouvy patří věta o tom, která verze je při rozporech rozhodná. Rozumné je zpravidla zvolit jazyk práva, které má platit: Smlouva podle německého práva s rozhodnou polskou verzí nutí soud vykládat polský pojem podle německých pravidel.

Strojové překlady jsou použitelný návrh, ale špatné konečné znění. Nechte cizojazyčnou verzi před podpisem přečíst někoho, kdo ten jazyk ovládá jako rodilý mluvčí — zvlášť věty o vadách, odpovědnosti za ně a platbě. A myslete na úřad v cílové zemi, který si smlouvu možná také bude chtít přečíst: Některé registrační a celní úřady vyžadují překlad, občas úředně ověřený.

Bez dohody se na běžnou kupní smlouvu v Evropě zpravidla použije právo země, v níž má prodávající své obvyklé bydliště. Tak to uvnitř EU stanoví nařízení Řím I a podle téhož principu rozhoduje švýcarský soud podle spolkového zákona o mezinárodním právu soukromém. Kupujete-li tedy soukromě od soukromé osoby v Itálii, platí bez další dohody italské právo, s vlastními pravidly o odpovědnosti za vady, lhůtách a vyloučeních.

Obě strany si mohou rozhodné právo také zvolit a stačí k tomu jedna věta. Vyplatí se to hlavně tehdy, když situace není jednoznačná: když vozidlo nestojí tam, kde prodávající bydlí, když se předání koná ve třetí zemi nebo když se prodávající právě stěhuje. Pak je zákonná odpověď méně zřejmá, než si obě strany myslí.

Kupujete-li jako spotřebitel od obchodníka, platí důležitá výjimka. Zaměřuje-li obchodník svou činnost na vaši zemi — reklamou tam nebo nabídkou, která je zřetelně určena kupujícím z vaší země —, zachováte si zpravidla ochranu závazných spotřebitelských pravidel země svého bydliště, i když je ve smlouvě zvoleno jiné právo. Pokud ale na vlastní popud pojedete k obchodníkovi do zahraničí a koupíte tam, platí většinou jeho právo. Kupují-li od sebe dva podniky z různých států, může se navíc uplatnit Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (CISG), pokud ji smlouva nevylučuje.

Od otázky práva je třeba oddělit otázku, kde by se žalovalo. I k tomu existují pravidla — uvnitř EU samostatné nařízení, ve vztahu ke Švýcarsku Luganská úmluva —, a i tam požívají spotřebitelé vůči obchodníkům zvláštní ochrany. Důležitější než jakákoli klauzule ale zůstává praktické poznání: Smlouva, po jejímž předání už nic nezůstává otevřené, soud nepotřebuje.

Cena je ve smlouvě uvedena s měnou, a to přesně s jednou. Není to samozřejmé, když prodávající inzeruje ve francích a kupující počítá v eurech, nebo naopak. Stojí-li ve smlouvě číslo bez měny nebo vedle sebe dvě částky ve dvou měnách, není jasné, která platí, jakmile se kurz mezi podpisem a platbou pohne — a on se pohne.

Napište proto do smlouvy, v jaké měně je cena dlužena a co se považuje za zaplacené. Nejčistší formulace: Kupní cena se považuje za zaplacenou, jakmile je plná částka ve smluvní měně připsána na účet prodávajícího. Tím je mimochodem vyjasněno, že přepočet a poplatky za převod nese kupující, protože rozhoduje to, co dorazí, a ne to, co bylo odesláno. Chcete-li to rozdělit jinak, musí to být ve smlouvě výslovně.

Má-li se výjimečně platit v jiné měně, je třeba kurz se zdrojem a rozhodným dnem, například referenční kurz Evropské centrální banky k uvedenému dni. „Podle denního kurzu“ bez zdroje není dohoda, protože každá banka má svůj vlastní denní kurz. K tomu patří den platby a pravidlo pro případ, že peníze do té doby nedorazí: Předání se odloží, nebo smí prodávající od smlouvy odstoupit. Z čeho se náklady přepočtu skládají a kdy se kurz stanoví, popisuje článek o platbě kupní ceny v cizí měně.

Jednou přejde riziko: Od tohoto okamžiku nese kupující to, co se s vozidlem stane. V mnoha právních řádech je to okamžik předání, ale ne ve všech — švýcarský zákoník závazků (Obligationenrecht) například nechává prospěch a riziko v zásadě přecházet už uzavřením smlouvy, pokud není dohodnuto jinak. V tuzemsku to sotva hraje roli, protože podpis a předání často připadnou na stejné odpoledne. Přes hranici mezi nimi často leží dny, protože kupující obstarává registrační značky, objednává přepravu nebo musí teprve přicestovat.

Napište proto do smlouvy, kde a kdy se předává a že riziko přechází až skutečným předáním. Do té doby zůstává vozidlo u prodávajícího, na jeho pojištění, a hýbe se s ním jen tolik, kolik je nutné. Stav tachometru při uzavření smlouvy s malou rezervou jako horní hranicí předchází překvapení, že prodané auto má za sebou ještě dovolenou.

Vyzvedává-li vozidlo přepravní firma, přibývá třetí účastník. Kupujete-li jako spotřebitel od obchodníka v EU a ten zajišťuje přepravu, nese riziko, dokud vozidlo není u vás. Objednáte-li sami přepravní firmu, kterou obchodník nenabídl, přechází riziko zpravidla na vás už předáním této firmě. Mezi soukromými osobami rozhoduje použitelné právo — další důvod, proč ho do smlouvy zapsat. V každém případě k tomu patří protokol o stavu vozidla s fotografiemi před naložením, podepsaný řidičem.

Přes hranici není smlouva jen důkazem mezi stranami, ale dokumentem, který čtou úřady. Při dovozu přes celní hranici vyměřuje celní úřad poplatky podle hodnoty, kterou ukazují smlouva a doklad o platbě. Registrační úřad v cílové zemi chce vidět, že jste vlastníkem. Jaké údaje jsou k tomu nutné, určuje stát, v němž se doklad předkládá, ne ten, v němž byl podepsán.

Některé požadavky se objevují často: úplná jména, adresy a čísla průkazů totožnosti obou stran, u firem registrační číslo, číslo podvozku (VIN), cena s měnou, místo a datum, podpisy v originále. V některých státech musí být podpis prodávajícího pro přepis úředně ověřen, jiné vyžadují vlastní formulář místo volně napsané smlouvy. Aktuální seznam poskytne registrační úřad v cílové zemi a při dovozu celní správa. Zeptejte se před podpisem: Prodávající, který má pro úřad podepsat ještě jednou, je při předání na místě, o tři týdny později v jiné zemi už není.

A napište tam cenu, která se skutečně platí. Nižší uvedená částka vyjde při dovozu najevo, kde leží smlouva a doklad o platbě vedle sebe, a oslabuje vaši pozici při každé vadě. Čtyři věty, které přes hranici do smlouvy patří: